Christologie

V mé práci bych se chtěl věnovat tématu Christologie jakožto učení o Kristu, Synu Božím v Duchu Svatém. Budu se soustředit na roli Ducha Svatého v úloze porozumění Kristu, lépe řečeno proměně/transformaci člověka skrze Ducha Svatého, aby se stával následovníkem Ježíše v poslušnosti Svému Pánu. V historii se totiž několikrát stalo, že Ježíš se stal jen předmětem poznávání a zkoumání. Součástí tohoto přístupu je také snaha předat víru v Krista, jakožto Syna Božího, skrze předkládání logických argumentů. Ačkoli nemůžeme tvrdit, že víra v Ježíše Krista je v protikladu ke všemu, čemu říkáme logika, věda nebo rozum, musíme si přiznat, že Nový Zákon spíše spoléhá na práci Ducha Svatého v člověku, který se setkává s příběhem Ježíše Krista Nazaretského, ukřižovaného a vzkříšeného. Pisatelé Nového Zákona jsou si vědomi, že člověk se bez Boží intervence nachází ve tmě: „Jim, nevěřícím, bůh tohoto věku oslepil myšlení, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Krista, jenž je obrazem Božím.“ (2Kor 4,4 podle ČSP – zvýraznění mé). Spoléhání se výhradně na rozum, bez osvětlující práce Boží v Duchu Svatém je tedy slepou uličkou. Toto se projevovalo například v období Osvícenství se svým důrazem na rozum. Podrobněji se k tomu dostaneme v průběhu práce. Pod pojmem práce Ducha Svatého v člověku však nemyslím mystický zážitek spojený s extatickým prožitkem. Spíše se jedná o působení Boží moci tam, kde je otevírán příběh Ježíše Krista. Tady si uvědomujeme spojitost Ducha a Písma, jakožto svědectví vrcholící v příběhu Ukřižovaného. Jak říká Snavely: „Jednotlivci jsou neustále proměňováni působením Ducha Ježíše Krista v nich prostřednictvím Písma.“ (Snavely, 2017 str. 33). Svou představu narativní Christologie Ducha bych Vám rád představil na následujících stránkách. V první části si chronologicky projdeme vývoj Christologie a západního myšlení. 

V období těsně po Ježíšově nanebevzetí církev formulovala svou Christologii skrze narativ Ježíšova života, ukřižování a vzkříšení[1]. Výsledkem tohoto důrazu církve jsou také sepsaná evangelia (zejm. synoptická). Lukáš, jakožto autor jednoho z těchto evangelií a také autor knihy Skutků, je obzvláště citlivý na spojení příběhu rané církve (i Ježíšova života) a Ducha Svatého. Lukáš nám v podstatě předává dva svazky, ve kterých práce Ducha hraje klíčovou roli. Obojí tak tvoří pevný důkaz spojení Christologie a Pneumatologie. Duch skrze Ježíšův život a život první církve přináší do světa Boží království. O knize skutků snad ani nemusíme kohokoli příliš přesvědčovat, protože celý její příběh se vyvíjí na pozadí seslání Ducha na učedníky: „ale přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země.“ (Sk 1,8 podle ČSP). Lukášovo evangelium ovšem také představuje Božího Syna v těsném spojení s Duchem[2]. Musíme ovšem říct, že Duch, který iniciuje Boží život je zřetelněji předán na stránkách Skutků spíše než v evangeliích. Jak říká O’Collins: „synoptici (a Ježíš sám) popisují Ducha svatého zcela běžným židovským způsobem: dynamická Boží síla, která působí na Ježíše a skrze něj na ostatní. Teprve jeho vzkříšení a vyvýšení iniciovalo nový, charakteristicky křesťanský způsob uvažování o Duchu a Ježíšově vztahu k Duchu.“ (O’Collins, 2009 str. 153) Pokud tedy shrneme zde řečené, pak první církev byla hlásnou troubou (a fyzickým vyjádřením) narativu Ježíšova života, ukřižování a vzkříšení, díky čemuž se v ní projevovala práce Ducha k životu[3]. 

V následujících generacích se církev od života pulsujícího v žilách první církve vzdálila. Rozhodujícím faktorem bylo upřednostňování spekulativní teologie založené na zkoumání vnitřního života/vztahu v Trojici. Církev se v patristickém období věnovala snaze o logickou argumentaci ve věci tajemství Boží trojičnosti a ztratila ze zřetele prvořadost narativu Ježíšova života, jak jej přijala od apoštolů. Církev zde podléhala také vnějším tlakům, když: „z něj chtěla udělat "respektovanější" náboženství, přijatelnější a dokonce slučitelné s názory, které zastávala širší římská společnost.“ (Snavely, 2017 str. 58). Touto snahou ovšem církev nevědomky zavírala dveře Duchu Svatému, protože se snažila oslepené myšlení léčit logickou argumentací. Zdá se, že apoštol Pavel (pro nás zde představitel první církve) by v takové situaci dal přednost Ježíšovu narativu: „Rozhodl jsem se, že nechci mezi vámi znát nic než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného.“ (1Kor 2,2 dle ČSP), před debatou o filozofických pojmech týkajících se Ježíšova bytí před narozením v těle. 

Svět, do kterého první církev přišla s poselstvím o Ježíši, Mesiáši - židovském králi, byl ve své podstatě řecký[4]. Lidovým jazykem impéria byla řečtina[5] a světonázory byly tvořeny myšlenkami současných i zesnulých filozofů. Učení apoštolů a zpráva o Ježíši (ačkoli mohla - a zřejmě i byla - předávána v řečtině) vycházela z Hebrejského myšlení, které navazovalo na Hebrejská Písma. Svět řeckých filozofů a Hebrejského Písma mohly mít některé shodné prvky, nicméně jsou to světy od sebe velice vzdálené a v mnohém i protichůdné[6]. Když kolem roku 400 v církvi poprvé zaznívá hlas biskupa Augustina z Hippa slyšíme v jeho učení také ozvěny řeckých filozofů[7]. Jeden konkrétní prvek tohoto vlivu se projevuje například v hledání Boha skrze pohled do svého vnitřního já[8].  Jakkoli složitě se tyto Augustinovy úvahy jeví, jednoznačně můžeme tvrdit, že jde o další posun od narativu Ježíše směrem do slepé uličky. Nezdá se, že by nám svět Písma nabízel Augustinův, nebo podobný, theo-psychologický pohled ve snaze poznat Boha.  „Pavel nikde ve svých spisech nenavrhuje, abychom hledali Boha ve svém nitru, a natož Krista. Naopak, spasení přijímáme, když prostřednictvím vnějšího hlásání slyšíme o Ježíšově životě, smrti a vzkříšení a vírou uvěříme tomuto poselství evangelia.“ (Snavely, 2017 str. 83)

Na myšlenky Augustína z Hippa navázala středověká teologická škola významným způsobem. Jedním z předních představitelů této školy je Tomáš Akvinský, který ovlivňuje teologické myšlení mnohých dodnes. Silným důrazem tohoto učitele a dominikánského mnicha ze třináctého století je poznání[9]. To se musí stát prvořadým cílem člověka[10]. Poznání Boha je však dle Akvinského možné především skrze přírodní zákony a přírodu jako takovou. Toto samotné má člověka přivést k Ježíši. Tento Akvinského záměr však odvádí pozornost od Božího plánu záchrany, jak nám jej představují dějiny Izraele s Ježíšem v centru, ke zkoumání přírodních zákonů. Autorka Catherine Mowry LaCugna toto považuje za největší triumf teologie nad oikonomií v západním scholasticismu[11]. 

Církev se tedy ve vrcholném středověku potýká se zkreslenou Christologií. Obraz Krista, a jeho prvořadá role ve zprostředkování poznání Boha je vytěsněna důrazem na přírodní Zákony (skrze které se zjevuje Boží charakter). Svůj vliv na tento stav má i abstraktní a spekulativní teologie středověkého scholasticismu. Tato odbočka od kázání první církve soustředěné téměř výhradně kolem osoby Ježíše působící proměnu skrze svého Ducha sebou přinesla i svou daň. Církev je v tomto období charakterizována zneužíváním moci, bohatnutím na obyčejných lidech, nejasnou teologií o odpuštění a celkovým morálním úpadkem. Tyto skutečnosti vedou k reformaci církve, která nastává s příchodem šestnáctého století a lidmi jako například Jan Kalvín. Jeho učení přináší do církve závan apoštolské soustředěnosti kolem osoby Ježíše. Kalvín byl totiž přesvědčen, že je to právě Kristus, a jedině On, kdo člověku zprostředkovává poznání Boha. Ženevský reformátor byl fascinován Biblí, nacházel spojení mezi Starým a Novým Zákonem a přiblížil Písmo lidem se záměrem ukázat na Ježíše. Někteří však Kalvína považují za pokračovatele důrazu na poznání a spatřují u něj snahy přinést Krista jako předmět zkoumání.[12] Historicky vzato, mi tento důraz připadá příliš zjednodušující a přikláním se ke Steinmetzovi, který o Kalvínově poznání poznamenává toto: „Poznání Boha zahrnuje pro Kalvína lásku, důvěru, bázeň, poslušnost a uctívání Boha. Zahrnovalo mysl a srdce, city a vůli, uctívání a zbožnou práci.“ (Bagchi, a další, 2004 str. 120). Zdá se, že Kalvínovi nešlo zcela výhradně jen o kognitivní zkušenost, když mluví o poznání. Jak tvrdí znovu Steinmetz: „Tvrdit, že člověk zná Boha, tedy znamenalo tvrdit mnohem víc než jen pouhé tvrzení, že zná některé důležité, dokonce zásadní pravdy o Bohu, jakkoli mohou být tyto pravdy závažné a zásadní.“ (Bagchi, a další, 2004 str. 120). 

I kdybychom Kalvínově důrazu na poznání rozuměli tak, jak představuje Steinmetz, tak musíme přiznat, že to je až Luther a Anabaptisté, kdo se vracejí k apoštolskému důrazu na proměnu člověka skrze Ducha. Sám Luther poukazoval na zkušenost, vypůsobenou Duchem. V jeho teologii kříže hrál důležitou roli Duch Svatý jako aktivní prvek v ne-aktivních hříšnících. Jak říká o Lutherovi Kolb: „Hříšníci, kteří nejsou schopni důvěřovat Bohu, protože jsou "obráceni sami k sobě" (Luther), jsou obnoveni ve svém lidství, když Duch svatý působí důvěru v ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista prostřednictvím "prostředků milosti", různých forem Božího slova (ústního, psaného a svátostného).“ (Bagchi, a další, 2004 str. 73). Teologie Anabaptistů je také teologií zkušenosti s proměňující přítomností Kristovou a jejich Christologie připomíná mozaiku, která je tvořena jednotlivými dílky. Paskul tvrdí: „Když anabaptisté mluvili nebo psali o Kristově vykupitelském díle, používali všechny tři tradiční teorie zaměnitelně bez zvláštního rozlišení nebo rozpracování.“(Bagchi, a další, 2004 str. 206) Pozorujíc tyto tři představené větve reformace a jejich Christologické důrazy, které se vracejí – ikdyby nedokonale – ke kořenům apoštolského učení a vyznání, můžeme užasnout nad Boží dobrotou a milosrdenstvím své církvi. Neznamená to však, že potíže už nepřijdou. 

Historie západní společnosti je poseta nejrůznějšími nepokoji a válečnými konflikty, ale snad žádný z nich nezpůsobil tak obrovské změny ve společnosti jako třicetiletá válka. Tento konflikt byl (do jisté míry) způsoben náboženskými rozdíly. Důsledky války dolehly na celou Evropu. Teologové a filozofové se ve snaze vzpamatovat a předejít dalším podobným epochám snažili najít řešení v náboženství založeném na univerzálních hodnotách a rozumu samotném. Mezi ně můžeme zařadit Reného Descarta nebo Thomase Hobbese. Tito hybatelé společnosti své doby přinesli myšlenky, které se vymaňovaly ze způsobů a uspořádání společnosti středověku. Církev a víra v Krista samotná se jejich vlivem dostala na periferii důležitosti a přednost dostal stát v podobě silné vlády a také prosazení práv jednotlivce na sebeurčení. Důsledkem těchto změn ve společnosti se i Christologie smrskávala do nejzákladnějších pojmů nebo emocí a prožitků svědomí. Tento minimalistický trend je patrný v Christologii Fridricha Schleiermachera, který ve snaze o relevantní víru smrskl její historický obsah do subjektivního vědomí a závislosti na Bohu[13], který je projektován do vnitřního světa jedince. Ježíš je sice historicky relevantní, ale jen jako vzor závislosti na Bohu.

Také další vývoj v církvi přinášel nejrůznější snahy o relevantní křesťanství. Například David Fridrich Strauss se ve světě fascinovaném racionalitou snažil interpretovat evangelia jako mýty, jež sice jsou „užitečné pro křesťany, ale pouze v duchovním nebo náboženském smyslu, který nepokládá Ježíšův život za historicky nebo fakticky pravdivý.“(Snavely, 2017 str. 207). Záměry Strausse můžeme spatřovat ve snaze přiblížit k evangeliu svět, jenž zběsile ujížděl na koni osvícenství. Strauss jej chtěl zastavit a říci, že evagelia ještě jistou hodnotu mají. Musíme však říci, že Straussův nabízený mýtický Ježíš, se ani vzdáleně nepodobal Ježíši, kterého přijala a hlásala první církev. 

V tento moment můžeme nabýt dojmu, že už to snad nemohlo být horší. Učení o Ježíši zcela vyprázdněné, učitelé a biblisté ve snaze pomoci světu opouštějí pravdu. Nicméně Bůh je (a byl) věrný a dobrý. Na počátku dvacátého století je znovu slyšet jemný a tichý hlas, který staví Ježíše Nazaretského do centra pozornosti. Například v teologii Karla Bartha je tento návrat k ortodoxii a reakce na liberalismus zcela zřejmá. Barth učil, že Bůh zjevil sebe světu a mluvil k lidem v Ježíši. Když zde mluvíme o zjevení, Barth má na mysli svrchovaný Boží akt, bez něhož nemůže člověk sám o sobě Boha poznat. „Ačkoli Barth zastával vysoké mínění o Písmu, jeho hlavním zájmem bylo zachovat Kristovu přednost a Boží svrchovanost.“ (Barry, 2016). Snaha Bartha bylo tedy soustředit církev na historickou osobu Ježíše, který se dává poznat světu Božím suverénním působením. Touto pozitivní tečkou bychom ukončili stručný přehled historické části a vrhneme se do druhé, kde budu chtít popsat svou vlastní formu biblického narativu Christologie. 

Od začátku své práce mluvím o příběhu/narativu Hebrejského Písma vrcholícím v Ježíši Kristu. Co si pod tímto vyjádřením máme představit? Především mi jde o to představit Ježíše jakožto skutečnou, zosobněnou naději Hebrejského Písma v jeho narativní podobě. Ježíš není jen osobou, která naplnila proroctví Starého Zákona, jež tu a tam přinesl některý z jejich proroků, tak abychom si je mohli postupně odškrtnout a nakonec prohlásit: „ano, On naplnil všechna“. To by bylo zoufale málo. Hebrejské Písmo je více výkladní skříní Izraelského národa (v podstatě i celého světa), kde se promítají všechny jejich touhy, selhání, naděje, zápasy a Boží slova v nichž je nám postupně stále více a více postupováno, že zde někdo chybí. V této směsi naději a zklamání očekávání rostou a jsou naplněna až s příchodem Ježíše, kterého začnou popisovat evangelia. Ta se nám snaží představit Ježíše, jak jej mohli poznat jeho současníci. Sama evangelia však nejsou důkazem o Bohu a jeho záměrech ve světě. Jsou spíše svědectvím Ducha, který je jediným důkazem Ježíšovy autority a panství. 

Nyní budu svými slovy popisovat biblický příběh vrcholící v Ježíši. Na počátku Bůh stvořil svět a uspořádal jej tak, aby zde vše mohlo fungovat a rozvíjet se. V tomto světě Bůh dal jednotlivým prvkům své úlohy a hranice působností. I svět chaosu (moře) má hranice stanovené. Zvláštní místo v tomto světě má zahrada Eden, kde Bůh postavil člověka - muže a jeho ženu[14]. Tento pár Bůh pasoval do role zástupců a Božích reprezentantů, kterým je svěřen úkol, jež napodobuje (ve svých mezích) tvořivost a péči, kterou jsme teď mohli vidět v aktivitě Hospodina[15]. Muž a žena současně jsou tedy Božím vyjádřením a jeho zobrazením ve světě[16]. Kromě těchto úkolů je před muže a ženu postavena zkouška v podobě stromu, ze kterého jim je zapovězeno jíst jeho plody (Ge 2,17). V den, kdy se pár rozhodne neuposlechnout Hospodina a přijmou plod ze stromu poznání uvedou do světa porušení. Uspořádání z první kapitoly knihy se začíná od tohoto okamžiku deformovat, když lidé skrze hřích předají vládu mocnostem a silám stojícím v opozici proti Bohu. Tyto mocnosti však skrze hřích, nad kterým má člověk vládnout (Ge 4,7), využily nabídnutou příležitost a svět se stává působištěm neřádu a chaosu (Ge 6,5). Bezprostředně po prvním pádu je had i země prokleta a ženě a muži slíbena námaha a svár. „Od této doby zná lidstvo pouze sváry jako samozřejmost a pokoj jako něco zcela nepřirozeného.“ (Snavely, 2017 str. 254). Bůh ale rovněž zaslibuje Evě potomka, skrze kterého bude had jeho potomstvo poraženo. 

Když se v příběhu později setkáváme s postavou Abrahama, musí se nám jevit jako zaslíbený potomek, skrze něhož bude Evino potomstvo zachráněno od hadova. V nejtěžší zkoušce Abraham nezklame a získává požehnání pro sebe a své potomstvo (Ge 22,17-18). Z Abrahama pak vzejde početný národ Izrael. Nicméně nedostatky v Abrahamově chození s Bohem v nás zanechávají rozpor a očekávání na další vývoj příběhu. Potomky Abrahama (národ Izrael) později Bůh vyvede z otroctví v Egyptě podle své přísahy. Tento lid je pozván do smlouvy s Bohem a stávají se tak Hospodinovými zástupci a reprezentanti ve světě, podobně jako tomu bylo v příběhu prvního páru. Stávají se nositeli jména Hospodin (Ex 28,36 a Nu 6,27) a tak se mají stát požehnáním pro svět (Ge 22,18). Izrael však v tomto postavení také selhává a nakonec se podobají spíše národům, které musel Hospodin před nimi vyhnat (např. Ez 6,1-14). Ve vrcholné době Izraelského království spočívá koruna na hlavě Davida. Jemu je zaslíbeno trvalé potomstvo na trůnu. (2Sam 7,16), aby vláda spravedlnosti měla v Izraeli věčné trvání. Nicméně i Davidovi potomci se Hospodinu zpronevěří a tak nás příběh nechává v očekávání, jestli se Davidovo símě na trůn někdy vrátí a vláda spravedlnosti se v Izraeli obnoví. Izraelští proroci o takovém králi (pomazaném) prorokují různými způsoby a jejich očekávání se s časem mění a vyvíjí. Očekávají Krále a zároveň služebníka (Izajáš 40-66), eschatologickou postavu, podobnou Synu člověka (Daniel), Pastýře shromážděného stáda (Ezechiel), ale v zásadě osobu s blízkým propojením k Bohu Izraele. 

Vrchol příběhu přichází, když se v judském Betlémě narodí Ježíš, řečený Mesiáš Izraele. Jeho příchod není okázalý v porovnání s panovníky a vládci, je však spojen s působením Ducha Svatého. Tato skutečnost je také rozhodujícím faktorem pro Jeho další působení a cíle, které ve světě naplní[17]. Ježíš v evangeliích naplňuje obraz Duchem pomazaného krále, kterého očekávala Hebrejská Písma. Jeho misí je zaprvé obnova (nejen) Izraele skrze přítomnost Ducha a to v oblastech spojovaných s důsledky vlády panovníka (politická, ekonomická, sociální i fyzická) a zadruhé odvrácení prokletí hříchu a jeho důsledků. Identita Mesiáše Ježíše je však pro učedníky skrytá a nejsou schopni ji sami od sebe porozumět (viz Mat 16,15-18). Toto se ještě prohloubí, když Ježíš odhaluje a nakonec naplňuje předpovědi o svém utrpení a smrti. Právě kříž je však místem, kde mocnosti a vlády projevily svou největší sílu, aby se po třech dnech ukázalo, že ani toto nestačilo k porážce Ježíše, krále. Vzkříšení je tedy projevením převahy moci Boží skrze Ducha v Mesiáši. Bůh se v Ježíši stává v Králem. Boží plán obnovy a záchrany je v Kristu inaugurován. Kříž je definitivním vypořádáním s hříchem.  „Kristus vykupuje a odčiňuje hřích ve smyslu definitivního "vypořádání se" s hříchem a hříšným světem. Jako oběť našeho provinění nám, provinilcům, poskytuje prostředky k tomu, abychom se povznesli nad své hříchy, stali se spravedlivými a podíleli se jako adoptivní synové a dcery na Boží vlastní existenci. Kristův život, smrt a vzkříšení (s darem Ducha) zahajují nový svět, který slibuje, že nás přenese nad hřích a veškerou jeho moc.“ (O’Collins, 2009 str. 306) Poté, co byl Ježíš vzkříšen a usedl na trůn po pravici Velebnosti, zanechal své učedníky ve světě, aby byli Jeho vyjádřením a pokračovali v moci Ducha (kterého seslal) v jeho záměrech. Následovníci jsou tedy lidé, kterým byla zjevena (Mt 16,15-18) a je zjevována (Ef 1,17) identita Božího Syna, aby se stali svědky toho, co se stalo, v moci Ducha Svatého (Sk 1,8). Svou loajalitu novému králi veřejně vyjadřují křtem ve vodě. Křesťanský život má obecně znaky kříže a vzkříšení[18] za spolupůsobení a přítomnosti Ducha Svatého. Vzhledem k budoucím věcem je učedník přesvědčen, že Boží Království je už zde, ale ještě ne zcela. Je to život naděje v očekávání vzkříšení spravedlivých (protože byl vzkříšen Ježíš, bude vzkříšen i každý kdo jej následuje – např. 1Kor 15,53-55), odsouzení zla a příchodu Boží království v plnosti. Takto v krátkosti rozumím narativu soustředěnému kolem osoby Ježíše, který nese své důsledky i pro mne (nás), Ježíšova následovníka ve 21.století.

Ve své práci jsem se věnoval Christologii s ohledem na narativ Hebrejského Písma, který vrcholí v příběhu Ježíše Mesiáše. V první části jsem se soustředil na historii Církve a věnoval jsem zvláštní pozornost deformaci učení o Kristu v průběhu dějin. Klíčovým okamžikem ve vývoji západního myšlení se stalo Osvícenství se svým důrazem na rozum. Toto období i pozdější vývoj vnesly do myšlení o Kristu představy, které jsou překážkou učení o Kristu dodnes. Je to například snaha o rozumné náboženství (měřeno mírou kognitivního poznání), fundamentalistický přístup k Písmu, jako reakce na liberalismus, oddělení Ježíše víry od Krista Hebrejského Písma a některé další. Ve své práci jsem dospěl k názoru, že esenciálním prvkem učení o Kristu je jeho zakotvení v narativu Božího jednání se světem a Izraelem v průběhu dějin, jak nám jej líčí Hebrejské Písma. Cílem poznávání Ježíše není prohloubení znalostí a dosažení kognitivního poznání, ale poznání skrze působení proměňující přítomnosti Ducha (Ef 3,16-19). V podstatě nové, pro mne bylo představení Ježíše v Duchu Svatém. Ačkoli některé Snavelyho závěry působily méně přesvědčivě, musím přiznat, že působení Ducha v rozhodujících momentech Ježíšova života jsem dříve pokládal spíše za důkaz jeho božskosti (ontolologicky). Kurz Christologie: Ježíš, Syn Boží v Duchu mi v mnohém pomohl. 

---

[1] Nejrannější podoby jsou patrny například v 1Kor 15,1-11 nebo Fp 2,6-8 (ve své seminární práci z 1.9.2022 jsem podrobněji argumentoval o ranosti těchto textů)

[2] Myslím zde například Ježíšovo narození (Lk kap. 1-2) ale také Lk 3,22 nebo Lk 4,1 a Lk4,14 popř. Lk 10,21 apod. 

[3] Zdá se mi, že Pavel toto vyjadřuje zde: „Stále nosíme na svém těle Ježíšovo umírání, aby byl na našem těle zjeven i Ježíšův život. Neboť my, kteří žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby i život Ježíšův byl zjeven na našem smrtelném těle.“ (1Kor 4,10-11)

[4] Ačkoli byl spravován Římským impériem, byl založen na kulturním a sociálním dědictví řeckého starověku, kde byly světonázory v rukou filozofů. 

[5] lingua franca Římské říše byla řečtina koiné

[6] Povšimněme si reakcí řeckých filozofů na Pavlovo kázání o vzkříšeném Ježíši (Sk 17,32) nebo Pavlovo poukazování na neslučitelnost filozofování a Krista (Kol 2,8) 

[7] O vlivu Plotina na sv. Augustina píše Snavely (Snavely, 2017) i např. Cary (Cary, 1999). Augustin adoptuje verzi neoplatonismu i do svého učení. 

[8] Snavely přímo píše: „Jinými slovy, počínaje Augustinem mohli věřící rozjímat o Boží vnitřní přirozenosti tím, že se podívali do svého nitra a spatřili odraz Boží vnitřní božské příbuznosti, jak se zjevila v Kristu.“ (Snavely, 2017 str. 81)

[9] Podobně jako Bernard Clairvaux

[10] Teologická suma – nejvýznamnější dílo Akvinského – je soustředěno kolem myšlenky poznání především.

[11] Takto autorku cituje Snavely (Snavely, 2017 str. 116)

[12] Takto i autor naší učebnice Andréa Snavely.

[13] Snavely definuje veledůležitý prvek Schleiermacherovy teologie takto: „Největší Boží zjevení umisťoval do vnitřního vědomí každého člověka, které se projevuje tím, že si člověk uvědomuje "absolutní závislost" na svém božském Stvořiteli.“ (Snavely, 2017 str. 183)

[14] Adam znamená člověk, Eva znamená život.

[15] V Ge 1,26 je nám řečeno, že tito lidé budou stvořeni k Božímu obrazu, aby panovali nad stvořením a dále Ge 2,15 dostávají konkrétní úkoly týkající se zahrady. 

[16] Tohoto pluralistického obrazu si všímá Snavely ve východní tradici například u Pentiuca (Snavely, 2017 str. 248)

[17] Snavely na můj vkus působí trochu méně přesvědčivě, když faktu fyzického narození z Ducha Svatého (o kterém například Matouš mluví jen velmi krátce v 1,18 a 1,20 evangelista Marek mu nevěnuje pozornost vůbec) přikládá tak velkou pozornost. 

[18] Podobně Snavely (Snavely, 2017 str. 318). O životu formovaném křížem napsal mnoho Michael J. Gorman.