Krátká úvaha nad autorstvím knihy Skutků

    Budeme-li přísní, pak je kniha Skutků anonymní. Tradiční pohled však připisuje autorství Lukášovi, milovanému lékaři. Toto pojetí bylo po generace všeobecně přijímáno a zpochybněno bylo až s nástupem kritických přístupů k Novému zákonu v 18.století (Carson & Moo, Úvod do Nového zákona, 2008). Díky silným vnitřním a vnějším důkazům hovořícím v prospěch Lukášova autorství si však tento tradiční názor zachoval širokou podporu v konzervativních evangelikálních kruzích dodnes, navzdory naprosto odlišnému názoru například Tübing    enské školy. 

     Z předmluvy k Lukášovu evangeliu a Knihy skutků můžeme usoudit, že Lukáš měl možnost setkat se s očitými svědky událostí, které popisuje, a některé události dokonce sám zažil (např.: Skutky 16,10-17). Jeho dobrá literární řečtina (minimálně v Lukáš 1:1-4) hovoří o dobrém vzdělání (Carson & Moo, Úvod do Nového zákona, 2008) a toto je podepřeno také výbornou znalostí politické a sociální situace. Dle listu Koloským 4:14 byl Lukáš povoláním lékař. 

    Lukáš se jeví v obou svých knihách jako znamenitý historik. V úvodu jeho evangelia nám sděluje, že popisované události pečlivě prozkoumal a stavěl na svědectvích očitých svědků (Lukáš 1,3). Jeho důkladná historická přesnost je v Knize skutků potvrzena například v přesném označování úředních funkcí jednotlivých vladařů a správců (Nunnally, 2009) a je také v hojné míře potvrzena archeologickými nálezy (Douglas, 2009). V době sepsání Knihy skutků bylo v dílech popisující historii běžné, že se autoři nedrželi přesného líčení dějin. Lukáš ale následuje literární tradici historiků jako Thúkydidés, který se vyznačoval přesností a pečlivostí. Dle Williama Ramsaye je „Lukáše nutno počítat mezi nejlepší starověké historiky“ (Carson & Moo, Úvod do Nového zákona, 2008, str. 270). 

    Ačkoli ale Lukáš vynakládá veškeré úsilí, aby sepsal hodnověrné historické dílo, srovnatelné s nejlepšími počiny své doby, musíme jednohlasně dodat, že mu nejde jen o popis dějin. Lukáš si vybírá, které události bude popisovat. Tak například se soustředí první polovinu své knihy na službu apoštola Petra (Skutky 1-12) a druhou polovinu knihy věnuje službě a životu apoštola Pavla (Skutky 13-28). Za zmínku -2- by ale určitě stálo popsat i službu ostatních apoštolů a věnovat se také jiným geografickým oblastem, než těm které nám v knize líčí. Lukáš se v Knize skutků totiž neprofiluje pouze jako historik, ale také jako teolog. Nebojí se hodnotit chování lidí, které popisuje (například Skutky 12,23). Sám vystupuje jako zastánce a účastník popisovaných věcí (například Skutky 20,5-15) a rozhodně není jen nezaujatým pozorovatelem. Rovněž výroky a promluvy, které používá mají na věřící určitým způsobem zapůsobit, aby se posunulo jejich poznání Boha a křesťanské praxe a to proměnilo jejich životy. 

    V Lukášovi bychom tedy neměli rozpoznávat pouze historika, ale také teologa. Věříme-li, že Lukáš byl znamenitý historik, pak sice můžeme mít radost, že máme nádherně psanou hodnověrnou historickou knihu popisující nejrannější historii církve, ale nebude mít na nás větší vliv, než jiná církevní historie (například Eusebiovy církevní dějiny) a naši víru a praxi by mohla ovlivnit jen pokud se na ni budeme dívat skrz ostatní Písmo. Nabízela by se otázka, jestli má taková kniha vůbec své místo v kanónu. Ale věříme-li, že Lukáš byl také teologem, pak je Kniha skutků bohatou studnicí učení, poznání Boha a má moc sama o sobě ovlivnit křesťanskou praxi.