Toulání Biblí a teologií - David Chlebus

    Jeruzalémský sněm byl svolán spontánně poté, co se někteří samozvaní učitelé z Judska snažili přesvědčit věřící v Antiochii o nutnosti obřízky. Mezi přítomnými byli i Pavel a Barnabáš, kteří se kvůli této otázce dostali s judaisty do sporu, protože byli přesvědčeni, že pokud jsou si pohané a Židé před Bohem rovni pak musí být i jejich spasení dosaženo stejnými prostředky (Barry, Heiser, Custis, Mangum, & Whitehead, 2012), tj. vírou. Charakter tohoto sporu je dogmatický a týkal se celé církve, proto bylo rozhodnuto, že se věc projedná v Jeruzalémě, odkud se evangelium začalo šířit a přebývali tam i apoštolové.      Když dorazila delegace z Antiochie do Jeruzaléma jejich spor se znovu otevřel a bylo jednoznačně definováno co je důvodem jejich sporu. Takto se rozhodlo o otevřeném shromáždění, kde se celá věc měla prozkoumat. Samotný fakt, že se k věci mohla vyjádřit i širší křesťanská obec je výzvou pro nás vedoucí, abychom se nesnažili vytvořit izolované prostředí, ale důvěřovali

     Kniha skutků je bohatou studnicí pro studium o naplnění Duchem svatým jako následné zkušenosti. Nacházíme v ní čtyři důležitá místa týkající se tohoto tématu. Je to vylití Ducha svatého na věřící o dni letnic (Skutky 2, 1-13), dále pokřtění Duchem svatým uvěřivších v Samaří (Skutky 8, 14-25), poté zkušenost naplnění Duchem v Kornéliově domě (Skutky 10,44-48) a také křest Duchem učedníků v Efezu (Skutky 19,1-7).      Tato místa, a zejména pak 19.kapitola, podporují vyjádření, že křest Duchem svatým je následná zkušenost, odlišná od spasení. Oněch dvanáct mužů z Efezu, kteří se setkali s Pavlem jsou nazváni učedníky už před křtem v Duchu. Někteří biblisté sice vidí v těchto učednících nevěřící, ale argumenty nevyznívají v jejich prospěch, protože učedník je podle Nunnallyho v Novém zákoně vždy synonymem pro křesťana (Nunnally, 2009, str. 293). Lukáš nám křest v Duchu svatém, následujícím po spasení, líčí jako standart v životě učedníků první církve, a čtenáři ani nedovolí myslet si

     Historicky vzato, bylo na Knihu skutků pohlíženo oběma zmíněnými způsoby, tj. jako významnou hlavně z hlediska historie a významnou hlavně z hlediska teologie. S jistotou bychom našli skupiny biblistů zdůrazňující i krajní polarity těchto pohledů. V určitých, řekněme, ultrakonzervativních kruzích by byla Kniha skutků považována za čistou historii, protipólem by byly skupiny biblistů, ve kterých je teologie Knihy skutků přeceňována (každý precedens je roven normativu). Nicméně dlouhodobě se mělo za to, že Kniha skutků je významná především z hlediska historie. Jak naznačuje Carson a Moo, ještě v době nedávno minulé se biblisté přikláněli k pouhému historickému významu Knihy skutků, zatímco „dnes nikdo nepochybuje, že Lukáš sleduje určité teologické záměry“ (Carson & Moo, Úvod do Nového zákona, 2008, str. 264). O tom jaký význam v této změně přístupu ke Knize skutků sehrál růst letničního hnutí v posledních 100 letech můžeme spekulovat. Bylo by ale zajímavé se nad tím zamyslet.

    Budeme-li přísní, pak je kniha Skutků anonymní. Tradiční pohled však připisuje autorství Lukášovi, milovanému lékaři. Toto pojetí bylo po generace všeobecně přijímáno a zpochybněno bylo až s nástupem kritických přístupů k Novému zákonu v 18.století (Carson & Moo, Úvod do Nového zákona, 2008). Díky silným vnitřním a vnějším důkazům hovořícím v prospěch Lukášova autorství si však tento tradiční názor zachoval širokou podporu v konzervativních evangelikálních kruzích dodnes, navzdory naprosto odlišnému názoru například Tübing      enské školy.       Z předmluvy k Lukášovu evangeliu a Knihy skutků můžeme usoudit, že Lukáš měl možnost setkat se s očitými svědky událostí, které popisuje, a některé události dokonce sám zažil (např.: Skutky 16,10-17). Jeho dobrá literární řečtina (minimálně v Lukáš 1:1-4) hovoří o dobrém vzdělání (Carson & Moo, Úvod do Nového zákona, 2008) a toto je podepřeno také výbornou znalostí politické a sociální situace. Dle listu Koloským 4:14 byl Lukáš pov