Úvaha nad jeruzalémským sněmem v 15.kapitole Skutků

    Jeruzalémský sněm byl svolán spontánně poté, co se někteří samozvaní učitelé z Judska snažili přesvědčit věřící v Antiochii o nutnosti obřízky. Mezi přítomnými byli i Pavel a Barnabáš, kteří se kvůli této otázce dostali s judaisty do sporu, protože byli přesvědčeni, že pokud jsou si pohané a Židé před Bohem rovni pak musí být i jejich spasení dosaženo stejnými prostředky (Barry, Heiser, Custis, Mangum, & Whitehead, 2012), tj. vírou. Charakter tohoto sporu je dogmatický a týkal se celé církve, proto bylo rozhodnuto, že se věc projedná v Jeruzalémě, odkud se evangelium začalo šířit a přebývali tam i apoštolové. 

    Když dorazila delegace z Antiochie do Jeruzaléma jejich spor se znovu otevřel a bylo jednoznačně definováno co je důvodem jejich sporu. Takto se rozhodlo o otevřeném shromáždění, kde se celá věc měla prozkoumat. Samotný fakt, že se k věci mohla vyjádřit i širší křesťanská obec je výzvou pro nás vedoucí, abychom se nesnažili vytvořit izolované prostředí, ale důvěřovali především Duchu svatému. 

    Lukáš líčí průběh sněmu pozitivně. Vedoucí očekávají výsledek v souladu s Boží vůlí, nepropadají frustraci a beznaději, nesnaží se s lidmi manipulovat, ale nechávají Ducha vést debatu ke společnému konsenzu. Příspěvky řečníků nejsou direktivní a nesnaží se ovládnout debatu samostatně, ale navazují na sebe, až do doby než je věc vyjasněna a všeobecně přijata. Jako první je nám představena promluva apoštola Petra (Skutky 15,7-11), který vyjadřuje prorocký účinek zkušenosti z Kornéliova domu (Skutky 10,44-47). Svou promluvu zakončuje otázkou, která staví žalobce na stranu obžalovaných (1) (Skutky 15,10). Petrova řeč utiší shromáždění, aby mohli přidat svou zkušenost také Barnabáš a Pavel. Jejich příspěvek podpírá Petrovu promluvu aniž by se stavěli do pozice tvůrců debaty. Líčí pouze to, co Bůh učinil skrze ně mezi pohany (2) (Skutky 15,12). Tyto promluvy vyústí v závěrečné shrnutí v podání Jakuba, vedoucího Jeruzalémské církve. Jakub spatřuje v Písmu podporu pro promluvy Petra, Barnabáše a Pavla. Cituje slova proroků, aby vyjádřil odvěký Boží plán zahrnutí pohanů do jeho lidu. Stejně jako jeho předchůdci se Jakub nesnaží vnutit svůj názor shromáždění, ale jedná v souladu s předloženými argumenty a doplňuje je o biblickou podporu (která je všem přítomným závazná). 

    Sněm je zakončen označením poražené strany (3) a vysláním poslů pokoje s rozhodnutím zasedání. Výsledkem tohoto sněmu je, že věřící z pohanů se nemusejí stávat Židy, když přicházejí ke Kristu a naopak věřící ze Židů se nemusejí vzdávat židovství, když přicházejí k Mesiáši Ježíši. Dochází také k velkému sjednocení věřících z Židů a věřících z pohanů. Ti jsou v dopise osloveni smluvním označením „bratři“. Takto je vyjádřeno přijetí ze strany Židů a vidíme zde obrovský posun, kterého dosáhli Židovští věřící, když se srovnali na úroveň věřících z pohanů.

(1) Toto vyjádření používá obdobně například (Nunnally, 2009, str. 245) 

(2) Bruce vysvětluje, že slova Barnabáše a Pavla nemohli mít v Jeruzalémě takovou váhu jako Petrovy (Bruce, 1988, str. 291), proto se zdá vhodné, že líčili hlavně Boží jednání skrze jejich službu.

(3) Šiřitelé hereze nejsou trestáni, ale velký důraz je kladen širokou dostupnost k výsledku sněmu.