Starověká kosmologie a její důsledky v Písmu

 

Na úvod je třeba si přiznat, že kosmologie člověka 21.století je výrazně odlišná od kosmologie obyvatel starověku. Zatímco moderní kosmologie popisuje předmět svého zájmu především v oblasti přírodních věd, ta starověká se pohybuje především v oblasti metafyziky. Můžeme také říci, že starověká kosmologie se ptá mnohem více po smyslu, účelu a funkci[1] zatímco moderní bádá předměty a jevy z hlediska jejich přírodních zákonů a řádů. 

Zaměřme se tedy nyní na to, jak ona starověká kosmologie funguje a co je v hledáčku jejího zájmu konkrétně. Popíšeme si to na prvních dvou kapitolách knihy Genesis. Než však k tomuto přistoupíme, uveďme zde, že Hebrejské Písmo je produktem jednoho kulturního řečiště, které Židé sdílejí s okolními národy. Pochopení světa, vesmíru, božstva a stvoření odráží běžné kulturní předpoklady doby. Také způsob komunikace, jejíž formou tato sdělení získáváme, je pro své místo a čas typický.[2] Nutno však doplnit, že ačkoli je Hebrejské písmo v mnohém podobné svým sousedům, častokrát se velmi liší ve svých závěrech. Musíme tedy nahlížet na Hebrejské písmo jako sousedskou polemiku. 

Moře, hlubina a vody jsou v tomto kulturním řečišti obecně synonymem chaosu a neřádu[3]. V hebrejském písmu jsou proto vody na počátku odděleny od sebe, aby vznikl prostor pro život[4]. Bohem vytvořená klenba pak drží vody, aby život mohl pokračovat na zemi a člověk, aby tento život kultivoval. Hebrejské Písmo popisuje kosmos ve třech úrovních. Nebesa jakožto Boží prostor, níže země jakožto prostor člověka, který spravuje zemi se vším stvořením, a ještě níže vody/moře jakožto prostor nikoho[5]. 

Stvoření doprovází eliminace několika překážek. Jednou z nich je již zmíněná voda a v příběhu jsou ji Bohem ustanoveny meze, které limitují její působení[6]. Temnota je další překážkou. Je obrazem stavu bez života. Hned první den stvoření jsou tmě určeny limity, její působení je omezeno na noc. Ale vůbec první překážkou je pustota a prázdnota[7]. Takto text popisuje stav země před tím, než poprvé zazní Boží zavelení. Tento popis nemá vylíčit pouze stav země bez fauny, flory a populace, ale je spíše obrazem „chaotických sil přirozeného světa“ (Magnum, a další, 2012)[8]. Výsledkem Božích promluv je následně svět, který je uspořádaný, obyvatelný a fungující. Tato překážka je tedy také přemožena. 

Obraťme nyní svou pozornost k delegování rolí/zodpovědnosti. V líčení první kapitoly Genesis se toto děje dvakrát. V prvém případě je světlům delegována vláda nad dnem a nocí[9]. Druhý případ je delegace vlády člověku nad zbytkem stvoření. Toto vyslání panovat je spojeno s cílem učinit člověka k obrazu Božímu[10]. Člověk se tak stává zodpovědným napodobovat/pokračovat ve vládě, jakou započal Bůh a tímto je de facto stanovena mise/účel s jakým je člověk postaven do stvoření[11]. Dá se tedy říci, že existuje jakási přímá úměra mezi tím jak se člověku daří v naplňování tohoto poslání a tím jak se daří celému stvoření. Když se tedy v Genesis 3. kapitole dovídáme o selhání člověka musí tedy logicky následovat i uvržení celého stvoření v porušení[12]. 

Když jsme si nyní představili a vysvětlili některé prvky starověké kosmologie z počátku Genesis, zamysleme se také nad otázkou, zdali stejné porozumění kosmologie máme očekávat i ve zbytku Písma (tzn. Staré i Nové smlouvy). Nabídnu zde pár vodítek, které tuto tezi podporují. Například v Exodu 20,4, Nehemjáši 9,6, Žalmu 63,5, Jonáši 2,6-7, Skutcích 4,24 nebo Filipským 2,10 (aby se ve jménu Ježíše sklonilo každé koleno; ti, kdo jsou na nebi i na zemi i  pod zemí)pisatelé následují tří úrovňové pochopení kosmu jako sestupné od nebes přes zemi až k mořím/podsvětí, typické pro starověkou kosmologii[13]. Rovněž moře/vody bývají i dále v Písmu chápány jako nebezpečné chaotické síly (např. Zjevení 20,13 „A moře vydalo mrtvé, kteří v něm byli, i Smrt a Hádes vydali mrtvé, kteří v nich byli, a každý byl souzen podle svých skutků“ nebo Zjevení 21,1 a také například Matouš 12,40). Dalším vodítkem může být fakt, že za pojmem země se napříč celým Písmem (včetně světa Genesis 1 a 2 také ve zbytku Písma Starého i Nového zákona) ukrývá spíše představa roviny/kotouče na podpěrách. Konec země je předpokládán někde v dáli za obzorem[14]. Představa glóbu je tedy pro starověkou kosmologii neznámá. Zdá se tedy, že starověká kosmologie, i se svými zvláštnostmi, je součástí celého Písma a uděláme dobře, pokud budeme takto k Písmu i přistupovat[15]. 

Pokud jsou tyto naše závěry a studia správné, pak je nutné se zamyslet nad pochopením biblických témat, která jsou nám bližší časově i teologicky a zároveň svým slovníkem evokují prostředí kosmologie. Budeme se věnovat dvěma, tématu nového stvoření a tématu nebesa a země. 

Nové stvoření. Pavel říká v 2.Korinstkým 5,17: „Proto je-li kdo v Kristu, je nové stvoření“, nebo list Galatským zakončuje slovy: „Neboť ani obřízka ani neobřízka nic není, nýbrž nové stvoření“[16] Jak tomuto máme rozumět? Stvoření přece chápeme v mezích fyziky. Nechybí nám fauna a flora, nebeská tělesa, země a hmota jako taková, pokud mluvíme o stvoření? Pavel si je ovšem jist tím, že k novému stvoření již dochází. Jak máme Pavlovi rozumět? Nabízí se nám možnost vysvětlit pojem „nové stvoření“ v mezích morálních, tzn. stvoření čistého/svatého/od hříchu odděleného života, nebo též v mezích, řekněme, duchovních, tzn, výsledek zázraku znovuzrození (vstup do nové/darované reality vztahu s Bohem). Ačkoli jsou obě možnosti legitimní a biblické, tak se domnívám, že přistupujeme-li k tomuto tématu z prostředí starověké kosmologie, nabízí se nám ještě jiný pohled, který je rovněž potvrzen zbytkem Písma. Jak už jsme řekli v úvodu, ve světě kosmologie starověku jsme nuceni se ptát mnohem více po smyslu, účelu a funkci. Takto „stvořen“ k novému životu (jako v Genesis 1. a 2. kapitole) by znamenalo přijmout poslání a úkol, nebo též vstoupit do záměrů Božích pro člověka. Být prohlášen novým stvořením v tomto pohledu znamená stát se člověkem podle Božího obrazu, což znamená stát se Božím reprezentantem na zemi, tj. napodobovat/pokračovat ve vládě jakou započal Bůh. Význam tématu nového stvoření by v sobě takto zahrnul jak morální a duchovní stránku, tak také jakýsi misiologický záměr[17], který nám chyběl. Toto pochopení také plynule navazuje na Hebrejské Písmo Starého zákona, kde jsou Židé kněžským národem (Ex 19,5-6) zprostředkujícím Boha světu. Zformování Izraelského národa v sobě nese složku určení a záměru podobně jako tomu je v případě prvního páru. Morální a duchovní aspekt je důležitý, není však jediný a je předmětem diskuze, zda bychom se po tomto ztraceném misiologickém aspektu neměli ptát mnohem více[18].  

Nové nebe a nová země. Za absolutní vrchol příběhu Hebrejského Písma Starého i Nového Zákona pokládáme spojení nebe a země (např. Mt 6,10 Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.; Iz 65,16-25 a Zj 21,1-22,5).  Hebrejské Písmo Starého zákona staví chrám (místo, kde se protíná nebe a země) do absolutního centra Židovské bohoslužby, podobně jako Eden je vyjádření spojení nebe a země. Co tím však Písmo myslí? Pomůže nám porozumění starověké kosmologie zodpovědět tuto otázku? Jak jsme si již řekli, toto spojení již započalo (např. 2Kor 5,17), ačkoli jeho úplnou podobu teprve vyhlížíme (Např. Ř 8,19). Autoři Písma nám spojení nebe a země v Písmu popisují tak, že vykreslují obrazy nového světa (nového nebe a nové země). Nová země má prvky, které jsou jmenovány už v Genesis 1.a 2. kapitoly. Například strom života a řeku[19], ale také přítomnost Boží[20]. Tyto prvky jsou obrazem harmonie, řádu a Božího pokoje. Jsou obrazem toho, co bylo ztraceno, ale musíme si také povšimnout, že nový svět je i mnohem více než Eden. Tak například obraz nového světa již zcela eliminuje prvky, které v Edenu byly pouze limitovány. Například temnota a vody/moře již nebudou[21]. Pokud rozumíme tomu, že tyto prvky představují chaos a neřád, právě tak jako ve světě Genesis 1. a 2. kapitoly, pak dobře rozumíme také tomu, proč jsou eliminovány a co je tímto řečeno. Robustní představa nového světa tedy šahá dál za hranice zahrady Edenu. Je to místo absolutní obnovy. Jan tuto představu umocňuje právě poukazováním na skutečnost, že první svět (nebe a země) pominuly i s mořem[22]. Nový svět je místem, kde není smrt, žal, křik ani bolest (Zj 21,4). Kromě toho je to také místo, kde již není chrámu/svatyně (Zj 21,22). Proč také, vždyť je to místo, kde se nebe a země protnou a spojí dokonale[23]. 

Závěrem bych rád podotknul, že by mělo být naší snahou číst Písmo a utvářet si teologii s ohledem na kulturní, jazykovou a časovou propast, která je mezi námi a autory těchto textů. Jak kdosi podotknul, láska k bližnímu se při četbě Písma projevuje tak, že necháme, aby k nám Písmo promlouvalo to, co bylo záměrem jejich autorů.

---

[1] Starověká kosmologie je zaměřená na fungování – toto je klíčová teze představená J.Waltonem v jeho úspěšné knize (Walton, 2017 stránky 19-31)

[2] Velký kus práce pro obhajobu tohoto bodu dělají např. Longman  a Walton v 1.kapitole jejich knihy (Longman, a další, 2018)

[3] Obsáhlejší vyučování, které se zaměřuje na téma vody/moře v pochopení starověké kosmologie přináší například Mackie (Mackie, 2019) – unit 4, session 16 a 17.

[4]  Povšimněme si oddělení/rozdělení vod v Gn 1,6 

[5] Lépe řečeno nebezpečný prostor neřádu se svými limity. 

[6] Gn 1,9-10 – zvláštností je, že jsou to právě vody, kterým je vymezen prostor, nikoli souš/země. Pro naše pochopení nelogické, nicméně zcela pochopitelné ve světle starověké kosmologie.  

[7] Všechny české nejrozšířenější překlady Bible (ČSP,ČEP,B21) používají tento idiom. 

[8] Idiom země byla „pustá a prázdná“( תֹּהוּ וָבֹהוּ/ tōhû wābōhû) je předmětem biblického zkoumání. S ohledem na svět, ve kterém byl tento výrok sdělen a další místa v Hebrejském písmu (zejm. Jer 4,23 ale také Iz 34,11) dávám přednost výkladu popisující nefunkční a neobyvatelný stav.

[9] Toto může patrně znamenat určování času/kalendáře/svátků, které byly pro Židy (a starověkou kulturu vůbec) velice významné. 

[10] Gn 1,26 (nutno poznamenat, že ustavení obrazu/zpodobeniny božstva ve svatyni znamenalo ve starověku vyhlásit zde prostor vykonávání jeho vlády (Middleton, 2014 str. 44))

[11] Také Ž 8,5-8 a snad také Ž 104,23 (s důrazem na kontext)

[12] Toto je nám také řečeno v Gn 3,17

[13] Podobně například Greenwood (Greenwood, 2015 str. 134) Častější biblické spojení je sice dvouúrovňové – nebesa a země (např. Ž115,15; Iz 37,16; Jr 32,17; Da 6,28), pokud však Písmo obecně sleduje cíl, kterým je spojení nebe a země (Zj kapitola 21.), pak je toto častější spojení pochopitelné. 

[14] Tuto představu můžeme vidět v obraze z Nebukadnesarova snu o stromě (Da 4,7-8), ale také v Ježíšově pokušení na poušti, kdy z jedné hory vidí všechna království světa. (Mt 4,8)

[15] Zkoumání kosmologie v prostředí Nového Smlouvy se věnuje také kniha Cosmology and the New Testament Theology. (Pennigton, a další, 2008) Adams v ní například dochází k závěru, že i pisatelé Nové Smlouvy byli ovlivněni především Hebrejským Písmem Staré smlouvy a to i přes silný vliv řecké filozofie, která přicházela s odlišnými modely kosmologie (Plato, Aristoteles, stoikové, aj.). 

[16] Nové stvoření je mimo-jiné tématem 6.kapitoly Římanům a také závěru knihy Zjevení (kapitoly 21 a 22). Za povšimnutí určitě stojí fakt, že Pavel není jediným apoštolským pisatelem píšícím o novém stvoření. Také Jakub ve své epištole říká: „Každé dobré dání a každý dokonalý dar je shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny ani zatmění z odvrácení.  On se rozhodl a zplodil nás slovem pravdy, abychom byli jakousi prvotinou jeho stvoření. (Jk 1,17-18). I u něj slyšíme ozvěny Genesis 1. a 2.kapitoly, když nazývá Boží lid novým stvořením a Boha Otcem světel (Gn 1,3), u něhož není zatmění.

[17] Bude dobré si též uvědomit, že i zmíněný text 2K 5,17 je součástí širšího pojednání o službě smíření a životě se záměrem/účelem/misí (například verš 15 stejné kapitoly: „A on zemřel za všechny, aby ti, kteří žijí, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel a vstal z mrtvých“)

[18] Obrovskou pomocí v tomto může být Micheal J. Gorman (Gorman, 2015)

[19] Srovnej Zj 22,1-2 a Gn 2,9-10

[20] Srovnej Zj 22,4 a Gn 3,4

[21] Zj 21,1 a Zj 21,23

[22] Zj 21,1

[23] Mt 6,10.

Použitá Literatura:

Gorman, M. J.. 2015. Becoming the Gospel . Grand Rapids, MI : Wm. B. Eerdmans Publishing Co., 2015. 978-0-8028-6884-8.

Greenwood, Kyle. 2015. Scripture and Cosmology, Reading The Bible Between The Ancient World and Modern Science. Dovners Grove, IL : IVP Academic, 2015. ISBN 978-0-8308_9870-1.

Longman, T. III a Walton, J. H. 2018. The Lost World of the Flood: Mythology, Theology, and the Deluge Debate. Dovners Grove, IL : IVP Academic, 2018. ISBN 10-083085200X.

Mackie, Tim. 2019. Heaven and Earth. classroom Bible project. [Online] Bible project, 2019. [Citace: 30. 12 2020.] https://bibleproject.com/classroom/overview/heaven-and-earth-genesis-1/.

Magnum, D., Custis, M. a Widder, W. 2012. Lexham Bible Guide: Genesis 1–11. Bellingham, WA : Lexham Press, 2012.

Middleton, J. R. 2014. A New Heaven and a New Earth: Reclaiming Biblical Eschatology. Ada, MI : Baker Academic, 2014. ISBN 13-978-0801048685.

Pennigton, J.T. a McDonough, S.M. and contributors. 2008. Cosmology and the New Testament Theology. New York, NY : T&T Clark International, 2008. 13 978-0-567-03143-3.

Walton, J. H. 2015. The Lost World of Adam and Eve: Genesis 2-3 and the Human Origins Debate. Downers Grove, IL : IVP Academic, 2015. ISBN 13-978-0830824618.

—. 2017. Ztracený svět 1.kapitoly 1.knihy Mojžíšovy. Praha : Návrat domů, 2017. ISBN 978-80-7255-396-9.