GLOSA: Jde mi o šabat.
Oblíbený pastor, autor a profesor A.J. Swoboda jednou prohlásil, že by jej jako vedoucího za krádež (7.přikázání) nebo, nedej-Bože, za vraždu (6.přikázání) čekalo zcela jistě rozloučení se službou („no to doufám!!!“, řeknete si)… na druhou stranu, za dlouhodobé porušování dne odpočinku (4.přikázání) by mi lidé možná i tleskali, dodal stejný autor… Občas se ptám, jestli jsme něco neztratili, když se ze dne odpočinku stal výhradně jakýsi duchovní princip, jehož výsledkem je vyznání nikdy nekončícího šabatu, duchovního vítězství Božího pokoje. Ačkoli se i s tímto rád ztotožňuji, přece jenom zaznamenávám ztrátu pochopení šabatu jako dne odpočinku s jistým pravidelným a komunitním důrazem.
V tomto týdnu jsem psal některým známým, které jsem již delší dobu postrádal na bohoslužbě (samozřejmě – v této době se můžeme vidět jen skrze obrazovku, ale i tam člověk pozná, kdo chybí :-) – navíc, v tak drobném společenství jako jsme my…). Ptal jsem se, jestli se něco změnilo, a co stojí za tím, že už jsme se tak dlouho neviděli, a odpověď? Většinou jednoduchá: No víš, máme toho teď nějak hodně. Starosti doma, starosti v práci, práce o víkendu, nákupy, projekty, atd… Za tu dobu, co vedu naše malé společenství se mi tohle už několikrát přihodilo, takže jsem hned nepropukl v kyselý obličej ani necítil zraněnou hrdost. Byly i horší reakce. Když to vezmu kolem a kolem, můžu být rád, že to není nic osobního (něco jako: hele, už Tě nechci ani vidět… :-)) nebo něco bizarního (hele, zrovna rostou hřiby a jediný den, kdy šlo jít, byla právě neděle :-) – uffff… ještě, že je únor). A vlastně, můžu být taky rád, že se lidé starají o svou rodinu. Většinou se přece jednalo o bohulibé činnosti, no né? Práce, projekty, nákupy postrádaných nábytků atd.
No, předně musím říci, že je dobré a krásné, když se lidé starají o svou rodinu, věnují se naplnění potřeb ostatních a pamatují na druhé. A taky si uvědomuji, že některé věci odložit prostě nelze. O co mi tedy jde? Jde mi o šabat. „Šabat? Vždyť je to den odpočinku, a ještě k tomu židovský“ řeknete si … „co má společného se mnou?“ No, tak především je rytmus střídání práce a odpočinku (sedmý den) promítnut už do příběhu stvoření, a také, nejde jen o den volna. Je to den s vyznáním - proto svátek. Vyznáním Šabatu je – náš Bůh kraluje. Šabat je odpověď na Boží záměr spojit nebe (jako obraz Boží „domoviny“) a země (obraz domoviny člověka) pod jednu vládu, vládu mesiáše. Jde mi o šabat jako výraz důvěry, že je to Bůh, kdo zaopatřuje. O šabat jako odpor proti kultuře, která se mi snaží namluvit, že všechno, o co v životě jde, je být 100% efektivní, 200% produktivní a 300% výkonný (alespoň). O šabat jako manifest trpělivosti. Proč? Protože jsme žalostně zapomněli na to, že zrání je věc očekávání, že hojení je věc zastavení, že klid není lenost, že odpočinek není marnění. Ano, myslím, že rozumím, proč je tak těžké se dnes zastavit a vystoupit z vlaku, nastražit uši a snažit se slyšet, napnout zraky a snažit se vidět, protože v kultuře fascinované silou, rychlostí, množstvím, velikostí a také (a možná hlavně) spoléháním na sebe je šabat prostě nesmysl. Byl nesmyslem také pro národy kolem Izraele, možná jakýmsi náboženským výrazem snahy vyvléknout se z odpovědnosti za svou rodinu a pravděpodobně také výrazem lenosti. Šabat ale byl (a je) vírou v praxi. (Pokud to byl Bůh, kdo Izraelce dovedl až do zaslíbené země, pak je šabat vírou, že je to stále On, kdo Izraelce zaopatřuje také v této nové domovině.)
Domnívám se tedy, že toto mohutné dědictví víry, trpělivosti a také odporu zvané šabat, nemůžeme jen přetavit do duchovních principů (jakkoli správných) a vrhnout se vstříc nešvarům naší post-industriální, výkon-vyhledávající, sebe-dostačující kultuře. Šabat je pro nás pokynem k moudrému správcovství času a prostředků, vyvěrající z dědictví celého Písma, které jsme přijali. Ranné generace křesťanů toto dědictví respektovali, když se jim stala neděle (po vzoru šabatu) svatým a odděleným dnem, podle dne Ježíšova vzkříšení. Byl (a je) to den uctívání, den ve společenství rodiny víry, den odpočinku, den s významem. Osobně se pak snažím o „šabatu“ (protože v neděli většinou sloužím ve sboru – tak mám „šabat“ částečně ještě v pondělí) vypnout stereotypy, které mě pohánějí celý týden. Tzn. odkládám knihy z balíku biblistiky a teologie a čtu jednodušší literaturu, svědectví nebo životopisy. Do uší pouštím maximálně kázání, žádný podcast nebo náročné vyučování. Snažím se mít více času na modlitbu, svou rodinu ale taky dobré jídlo (většinou se o šabatu nepostím :-)) anebo přírodu a myslím, že přidám také méně času na sociálních sítích. Jednoduše, usiluji svůj šabat prožít v jednoduchosti, u Ježíšových nohou, s rodinou víry, v odpočinku.… Co dodat? Šabat má smysl. Jde mi o šabat.
No, předně musím říci, že je dobré a krásné, když se lidé starají o svou rodinu, věnují se naplnění potřeb ostatních a pamatují na druhé. A taky si uvědomuji, že některé věci odložit prostě nelze. O co mi tedy jde? Jde mi o šabat. „Šabat? Vždyť je to den odpočinku, a ještě k tomu židovský“ řeknete si … „co má společného se mnou?“ No, tak především je rytmus střídání práce a odpočinku (sedmý den) promítnut už do příběhu stvoření, a také, nejde jen o den volna. Je to den s vyznáním - proto svátek. Vyznáním Šabatu je – náš Bůh kraluje. Šabat je odpověď na Boží záměr spojit nebe (jako obraz Boží „domoviny“) a země (obraz domoviny člověka) pod jednu vládu, vládu mesiáše. Jde mi o šabat jako výraz důvěry, že je to Bůh, kdo zaopatřuje. O šabat jako odpor proti kultuře, která se mi snaží namluvit, že všechno, o co v životě jde, je být 100% efektivní, 200% produktivní a 300% výkonný (alespoň). O šabat jako manifest trpělivosti. Proč? Protože jsme žalostně zapomněli na to, že zrání je věc očekávání, že hojení je věc zastavení, že klid není lenost, že odpočinek není marnění. Ano, myslím, že rozumím, proč je tak těžké se dnes zastavit a vystoupit z vlaku, nastražit uši a snažit se slyšet, napnout zraky a snažit se vidět, protože v kultuře fascinované silou, rychlostí, množstvím, velikostí a také (a možná hlavně) spoléháním na sebe je šabat prostě nesmysl. Byl nesmyslem také pro národy kolem Izraele, možná jakýmsi náboženským výrazem snahy vyvléknout se z odpovědnosti za svou rodinu a pravděpodobně také výrazem lenosti. Šabat ale byl (a je) vírou v praxi. (Pokud to byl Bůh, kdo Izraelce dovedl až do zaslíbené země, pak je šabat vírou, že je to stále On, kdo Izraelce zaopatřuje také v této nové domovině.)
Domnívám se tedy, že toto mohutné dědictví víry, trpělivosti a také odporu zvané šabat, nemůžeme jen přetavit do duchovních principů (jakkoli správných) a vrhnout se vstříc nešvarům naší post-industriální, výkon-vyhledávající, sebe-dostačující kultuře. Šabat je pro nás pokynem k moudrému správcovství času a prostředků, vyvěrající z dědictví celého Písma, které jsme přijali. Ranné generace křesťanů toto dědictví respektovali, když se jim stala neděle (po vzoru šabatu) svatým a odděleným dnem, podle dne Ježíšova vzkříšení. Byl (a je) to den uctívání, den ve společenství rodiny víry, den odpočinku, den s významem. Osobně se pak snažím o „šabatu“ (protože v neděli většinou sloužím ve sboru – tak mám „šabat“ částečně ještě v pondělí) vypnout stereotypy, které mě pohánějí celý týden. Tzn. odkládám knihy z balíku biblistiky a teologie a čtu jednodušší literaturu, svědectví nebo životopisy. Do uší pouštím maximálně kázání, žádný podcast nebo náročné vyučování. Snažím se mít více času na modlitbu, svou rodinu ale taky dobré jídlo (většinou se o šabatu nepostím :-)) anebo přírodu a myslím, že přidám také méně času na sociálních sítích. Jednoduše, usiluji svůj šabat prožít v jednoduchosti, u Ježíšových nohou, s rodinou víry, v odpočinku.… Co dodat? Šabat má smysl. Jde mi o šabat.
Komentáře
Okomentovat