GLOSA: Boží dobrota vede k pokání - aneb svědění druhé hemisféry :-)

 Douglas Moo ve své recenzi na některou z mnoha knih předního anglikánského biblisty Toma Wrighta řekl: Mé nejčastější reakce na Tomovy knihy bývají „Ano Tome, ale…“ Tento krátký článek není o NT Wrightovi (škoda, hmm ? :-))… Jeho knihy čtu totiž rád, s nadšením odebírám jeho podcast a poslouchám a sleduji mnohé, co Tom vytvořil, nebo se toho zúčastnil (i když – přiznám se – občas všemu nerozumím – asi podobně jako vydavatel, který si vzal věhlasného autora bokem po napsání některé z jeho knih Simply Christian, Simply Jesus nebo Simply Good News a řekl mu: „Tome, budeme si muset promluvit o tom, co pro Tebe znamená slovo „simply“). Zmíněné „Ano, ale…“ však zažívám také, čas od času po kázání, přečtení článku, vyřčené poznámce nebo komentáři, které někdo utrousí. Je to zvolání, které pramení ze souladu s autorovým záměrem, ze souhlasu s podstatnou částí obsahu ale také ze soucitu k autorově snaze najít správná slova. Zároveň však vyjadřuje pocit mírného svědění v oblasti opačné hemisféry, který mě upozorňuje na jakýsi nedostatek v celistvosti onoho vyjádření, na potenciál nepochopení nebo v horším případě i zneužití. Možná jsem moc kritický, možná jen víc opatrný – nevím… 

    Osobně miluji Pavlovo vyjádření: „Boží dobrota nás vede k pokání“. Aby ne, vždyť je veskrze biblické (Ř 2,4), krásné a nesmírně důležité. Pamatuji si, že v různých obdobích mého života toto vyjádření vlilo novou radost do mých kostí. Poprvé jsem se nad ním déle zamyslel s Jaredem C. Wilsonem v některé z jeho knih. Byla to asi kniha The Imperfect Disciple. Četl jsem ji mnohokrát a rád se k ní vracím (není to žádná těžká teologie – což je škoda 😊 – teologii/biblistiku miluji - ale i přesto jsem si ji oblíbil. Snad pro její upřímnost). Ale vraťme se k Pavlovi, ten používá své vyjádření „Boží dobrota nás vede k pokání“ jako argument proti vynášení soudů nad druhými lidmi, přičemž poukazuje na fakt, že Božím typickým jednáním se zlými lidmi je laskavost, shovívavost a trpělivost. Tento nádherný obraz Boha, je nakonec korunován prohlášením, že je to právě Boží dobrota, která nás vede k pokání. To je pravda ve všech případech. Ono svědění v opačné hemisféře však zažívám ve chvíli, kdy někdo tvrdí, že toto vyjádření představuje jakousi záruku pouze bezbolestných, pohodlných a bezpečných zkušeností. Pavlova zkušenost z cesty do Damašku, která byla impulsem pro přehodnocení a změnu jeho dosavadního života (čili pokání) nebyla ryze příjemnou zkušeností. Pavla toto setkání dokonce připraví dočasně o zrak. Když se tedy mluví o dobrotě, která vede k pokání mám otazník, jestli myslíme všichni totéž. Představa, že dobrotou je míněno laskavé pohlazení a mírné doporučení nekoresponduje ani s Pavlovou návštěvou u Felixe. Pavlovy výroky tam připomínají kázání Jana Křtitele, když mluví o spravedlnosti, sebeovládání a budoucím soudu. Ano, nejsou to jediné okolnosti a jediné kázání/promluvy které Pavel zažil nebo pronesl (díky Bohu za to) ale nebylo by fér, kdybychom tyto skutečnosti nebrali v potaz.  A teď má domněnka. Domnívám se, že nynější důraz na dobrotu Boží, která vede k pokání je jakousi antitezí k hnutím, které mají zálibu ve strašení svých náboženských následovníků. OK, tedy snad. Ale pokládám za nešťastné, když se ve snaze distancovat od těchto hnutí zbavujeme toho, co je přirozenou součástí společné víry. Otázka tedy je: co je myšleno Boží dobrotou, která vede k pokání a také je-li nějaké místo pro bázeň, nebo vyrušení / zatřesení v otázce pokání. Myslím si že ano, tedy že Boží bázeň je přirozenou součástí naší víry, ne však hnací silou (níže poukážu více) a také si myslím, že Boží dobrotou je myšleno širší spektrum věcí, které vedou k oslavě Boha a jeho lásky a dobroty v našem životě. Představa, že laskavé pohlazení a Ježíšův mírný a vždy-vysmátý obličej je jediný prostředek, jak s námi komunikuje uprostřed lidské vzpoury mi přijde (slušně řečeno) neúplný. Myslím, že tato představa klade příliš vysoké očekávání na lidskou akceschopnost, připravenost správně reagovat a patřičně rozpoznat dobré od zlého. Psal jsem o tom v malé knížce s titulem „Strach – tři pohledy na skutečnost, které čelíme a nevíme, co s ní“. Zůstávám totiž přesvědčen, že správně zareagovat (v určitých - možná krajních - případech) umíme až po (nepříjemném) vyrušení / zatřesení. Díky Bohu za ně (David byl za Nátana určitě taky vděčný a považoval jej za výraz Boží dobroty, která vede k pokání). Co však musím bezesporu a silně odmítnout je představa, že tato vyrušení / zatřesení jsou hnací silou našeho života. Tím se nikdy nemohou stát. Nikdy by neměli být motorem pro život křesťana. Mají omezenou schopnost. Hnací sílou života křesťana je láska (Pavel by řekl konkrétně: láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a upřímné víry). Omezenou schopnost těchto zatřesení hezky ilustruje přísloví „počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem“, v němž je nám řečeno, že ona bázeň je pouze začátek (pro naše účely nyní zdůrazněme – jen ojedinělá zkušenost) která nás vede k moudrosti (tzn. k opravdovému, smysluplnému životu ve vztahu s Bohem). S takovým motorem pro život, jako je bázeň před Hospodinem, bychom se daleko nedostali. Základ pro opravdové následování je pouze láska – hezky vyjádřena v podobenství o perle a o pokladu v poli (Matouš 13). Takové setkání s Ježíšem potřebujeme. Hnutím nebo směrům, které musí náboženské ctnosti svých následovníků neustále vzbuzovat strašením a poukazováním na fakt, že Ježíšův příchod bude nečekaný, doufám také brzy vyhasnou kotle (i když jejich houževnatost a náboženská vyhladovělost je opravdu úctyhodná). Žel i takové v našem malém rybníku jsou. Ačkoli Bůh tedy musí někdy sáhnout k ne příliš šetrným způsobům nápravy, dělá to v ryze krajních případech. Svou trpělivost je ochoten natáhnout daleko nad naše standarty. Jedná milostivě v situacích, kdy je to překvapivé pro všechny, přičemž jeho velkorysost a lidumilnost musí být patrná každému, kdo se prodíral stránkami evangelií a nejenom jimi. Motorem pro následování je tedy láska. Ta vytrvá.