Křest v Duchu Svatém

    

Rád bych se zde věnoval křtu nebo naplnění Duchem svatým jako letniční zkušenosti Božího lidu v novozákonní době. Budu vycházet ze svědectví celého Písma, tzn. budu brát zřetel na příběh Starého zákona, kde je nám osoba Ducha svatého také představována a budu se snažit najít kontinuitu s tím, co je nám později zjeveno v Novém zákoně. Chtěl bych zde dále rozebrat podstatu této zkušenosti, její účel, jak nám jej popisuje Písmo a přihlédnu též k průvodním znakům. Na závěr bych rád přidal pár řádků popisující vlastní zkušenost a také analýzu, jak kompatibilní je tato biblická pravda s mým osobním životem v Ježíši, popřípadě naší obecnou církevní praxí v letničním hnutí apoštolské církve. 

    Hned v úvodu bychom mohli konstatovat, že osoba Ducha svatého je nám ve Starém zákoně zjevována opatrně, její odkrývání je postupné (1) , některé knihy Ducha svatého nejmenují vůbec (2) a někde figuruje, jak se zdá, pod jiným označením (3). Poctivé zkoumání však odhaluje, že se žádný větší posun v příběhu Božího lidu neděje bez přispění Božího Ducha. Hrdinské činy klíčových vedoucích jako Mojžíš, Jozue, Gedeon, David a jiní jsou připisovány působení Ducha v jejich životech (Nu 11,17; Nu 27,18; Sd 6,34; 1S 16,13). Podobně například praktickou dovednost Basaleela a Oholíaba Písmo spojuje se zmocnění Duchem (Ex 30,30- 35). Takto je nám na stránkách Starého zákona neustále připomínáno, že pro život v harmonii se svým Stvořitelem, který je vyjádřen v dobrovolném a radostném poddání Hospodinu je nezbytná Boží přítomnost skrze svého Ducha uprostřed jeho lidu. Toto přebývání je dočasně vyjádřeno svatostánkem a později jeruzalémským chrámem, nicméně Písmo radostně očekává dobu, kdy bude vybrán nový chrám. Tím již nemá být stavba z kamenů, ale samotní věřící. V nich má být manifestována sláva Boží přítomnosti. Mojžíš tuto skutečnost vyhlíží ve svém zvolání: „Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci, když by Hospodin na ně dal svého Ducha.” (Nu 11,29) Proroci, kteří v dobách Starého zákona soudili lid a uváděli je na pravou stezku následování Boha, rovněž vyhlíželi dobu, kdy bude Boží lid uctívat Boha v Duchu. Například prorok Ezechiel prorokuje: „Pokropím vás čistou vodou a budete čistí; očistím vás od všech vašich nečistot a od všech vašich bůžků. Dám vám nové srdce a nového ducha dám do vašeho nitra. Odstraním srdce kamenné z vašeho těla a dám vám srdce masité. Svého ducha dám do vašeho nitra a způsobím, že budete žít podle mých ustanovení a má nařízení budete zachovávat a plnit.” (Ez 36,26-27) Tato proroctví byla opravdu pohledem do budoucích časů, kdy bude Boží přítomnost v Duchu uvolněna do životů konkrétních lidí, očištěných od nepravostí. A dostáváme se k zaslíbení proroka Joele: „Potom se stane, že vyleji svého Ducha na každé tělo. Vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny a vaši mládenci budou mít vidění.“ (Jl 3,1) Tento Joelův výrok rovněž vyhlíží nový chrám Ducha a zaslibuje jeho širokou dostupnost. Výrok byl patrně mezi Židy dobře známý. Když jej v den letnic Petr cituje před shromážděným davem, zdá se, že lidé dobře vědí, o čem je řeč. Mnozí z přihlížejících si lámou hlavu s tím, co slyší a vidí (Sk 2,6.12) a někteří se posmívají (Sk 2,13), Petr však rozhodně pronese, že to, co vidí a slyší je naplnění tohoto starodávného zaslíbení. (Sk 2,16) 

    Joelovo proroctví bylo vskutku průlomové. Je v něm v podstatě řečeno, že Ducha svatého již nebude přijímat jen hrstka jednotlivců, ale bude přístupné všem. Slovy Stanleyho M. Hortona: „Každé tělo“ evidentně znamená více než jen „Židy“ – znamená to všechny lidi.“ (Horton, 1976 str. 40). Ve vztahu k naplnění Duchem jsou zde zbořeny sociální, věkové i genderové předsudky. Nyní je doširoka otevřena možnost být naplněn Duchem Božím, a to celému Božímu lidu. Zatímco ve Starém zákoně čteme o prorocích, králích a vůdcích lidu, kteří jsou naplňováni, tady je to celý Boží lid. Můžeme se ptát, proč zadržoval Bůh toto vylití v dobách Starého zákona? Odpověď nacházíme u Jana: „To řekl o Duchu, kterého měli přijmout ti, kteří v něho uvěřili; dosud totiž Duch [svatý] nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven.“ (J 7,39) Jan nám zde říká, že vylití Ducha svatého na Boží lid musela předcházet Golgota a nanebevstoupení Ježíše Krista. Teprve očištěni od našich hříchů jsme hotovi přijmout toto zaslíbení. Je to úžasné, protože Bůh se z vlastní dobroty rozhodl učinit nás hodnými tohoto nevýslovného daru. Někteří autoři dokonce tvrdí, že v dobách Starého zákona měl Boží lid pouze přístup k Duchu, kdežto v nové smlouvě je umožněno, aby tento Duch přebýval přímo v nás (4). To také odpovídá myšlence nového chrámu Ducha. Stanley M. Horton přichází s myšlenkou, že ohnivé jazyky, které spočinuly o letnicích na každém ze shromážděných učedníků (Sk 2,3) symbolizují nebeský oheň přítomný u každého zasvěcování nového chrámu. (5) Křest v Duchu, který prožívali učedníci o letnicích, někteří vysvětlují jako zkušenost přinášející úplné posvěcení a bezhříšnost (6) . Měli bychom si nyní říci, jestli je křest v Duchu opravdu zaměřen na vykořenění dědičného hříchu, nebo je jeho účelem něco jiného. Skutky apoštolské nám líčí několik případů, kdy Duch sestoupí na různou skupinu učedníků (7) , nebo znovuzrozeného jednotlivce (8) , nikdy však netvrdí, že by se od tohoto momentu počítalo s jejich úplným posvěcením. Líčení Duchem pokřtěného Petra, který pokulhává za pravdou evangelia (Ga 2,11- 14), nebo Korintský sbor, kde jsou projevy duchovních darů běžné, ale rovněž toto shromáždění zápasí s hříchem, nedávají teorii bezhříšnosti úplně za pravdu (9) . Spíše se zdá, že zkušenost křtu Duchem svatým u věřících přináší především zmocnění ke službě Bohu, jako vyjádření naší radostné poddanosti Jemu, který již je aktivní ve světě a koná svou misii (10). Kniha skutků apoštolských v podstatě vypráví příběh o hrstce učedníků, kteří zmocněni Duchem svatým naplňují velké pověření přesně ve způsobu, jak jim to Pán přikázal: „ale přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země.“ (Sk 1,8). Toto pochopení také plně koresponduje se svědectvím Staré smlouvy, kde Duchem naplnění lidé vykonávají službu Bohu, která je nad jejich možnosti. Dovolím si však doplnit, že křest v Duchu, jenž má naplnit svůj účel, musí souviset také s komplexnější proměnou srdce a nastavení jednotlivce a církve (11). Nyní bych rád obrátil naši pozornost k průvodním znakům, které křest Duchem svatým doprovázejí v Písmu. Ohnivé jazyky, o kterých jsem se zmiňoval již dříve, jsou průvodním znakem, který nám Písmo ukazuje pouze při křtu v horní místnosti o letnicích. V dalších případech křtu Duchem již Písmo o tomto znaku mlčí a pokud k tomu přijmeme Hortonovu myšlenku symboliky se zasvěcováním nového chrámu, pak máme dobrý důvod věřit, že se jednalo o jedinečný průvodní jev, symbolický pouze pro tuto konkrétní událost. Musím se zde také vyjádřit ke znamením krve, ohně a sloupům dýmu, které Petr uvádí ve svém letničním kázání (Sk 2,19), když cituje proroka Joele. Někteří totiž mají za to, že se jedná o narážku právě na ohnivé jazyky u učedníků. Toto vysvětlení je ale slabé. Dramatičnost, kterou popisuje Joel ve svém proroctví, lze jen stěží spatřovat v ohnivých jazycích. Joel přináší obraz posledních dnů nového věku, věku Ducha a Petr ví, že křtem v Duchu je tento věk inaugurován, ačkoli netuší, jak dlouhý bude. 

    Dalším průvodním jevem je mluvení v jazycích. (Bevere, 2015)V knize Skutků jsou zaznamenány čtyři události, při kterých jsou křtěni Duchem svatým učedníci ve skupině (kapitola 2, 8, 10 a 19) a jeden případ křtu jednotlivce (kapitola 9). V kapitole 2, 10 a 19 je mluvení jazyky přímo spojeno se křtem v Duchu. V kapitole 8 mluvení jazyky při křtu v Duchu zmíněno není. Vzhledem k tomu, že přítomní zaznamenali konkrétní projev tohoto křtu (Sk 8,18), lze se domnívat, že mohlo jít právě o mluvení jazyky. V kapitole 9 to řečeno také není. Pavel však později přiznává, že sám jazyky mluví, dokonce více než ostatní (1K 14,18). Musíme ale přiznat, že v těchto dvou posledně jmenovaných případech není mluvení jazyky zaznamenáno explicitně. Autor skutků se však mohl rozhodnout, že už nebude popisovat to, co bylo řečeno dříve, nebo na jiném místě. Přihlédněme nyní k Pavlovým listům, ve kterých je o jazycích také řeč. „Mají snad všichni dary uzdravování? Mluví snad všichni jazyky? Nebo je snad všichni vykládají?” (1K 12,30) Otázky, které zde Pavel pokládá, vedou čtenáře k záporné odpovědi. Ano, všichni opravdu nemluví jazyky. Stanley M. Horton (12) však poukazuje na fakt, že otázka nemusí být chápána jako narážka na obecnou zkušenost s mluvením jazyky, ale jako narážka na dar promluvit jazyky v církvi (13). Musím se přiznat, že mne Hortonovy argumenty příliš nepřesvědčují. Předpokládají, že Korintští mají jasnou představu o rozdělení mezi darem jazyků pro církev a darem jazyků pro osobní modlitbu. První list Korintské církvi však naznačuje, že tamní křesťané mají s používáním duchovních darů problém a nezdá se, že by měli tak citlivé rozeznání. Docházím tedy k závěru, že mluvení jazyky souvisí s křtem v Duchu a velmi často jej doprovází, nicméně nemůžu s jistotou tvrdit, že jej doprovázejí vždy. Posledním průvodním jevem, který bych chtěl zmínit, je prorocká promluva. Při křtu v Duchu se objevuje u Efezských učedníků (Sk19,6) a pokud nám to terminologie dovolí, můžeme za prorockou promluvu považovat i oslavování Boha při křtu Duchem o letnicích (Sk 2,11) i v domě setníka Kornélia (Sk 10,46). Přihlédněme také k faktu, že promluva inspirovaná Božím Duchem se objevuje i v Petrově obhajobě (Sk 4,8) a nebo v Pavlově službě na Krétě (Sk 13,9). Myslím, že neuděláme chybu, pokud budeme považovat i prorockou promluvu (14), jež zjevuje Boha lidem s hloubkou typickou pro osobní poznání a v hranicích jež sledují Písmo za typický průvodní jev křtu v Duchu nebo jeho následku (15). 

    Před tím, než přistoupím k osobní zkušenosti a zhodnocení by bylo vhodné říci pár řádků o vztahu Ducha a Krista. Někteří se totiž domnívají, že letniční teologie vyzdvihuje roli Ducha natolik, že v podstatě zapomíná na osobu, roli a dílo Kristovo, popřípadě Otcovo. Proti této domněnce je nutné argumentovat tím, že hlavní prací Ducha je oslavit Syna (J 16,14), připomenout a vyučit Kristovy způsoby i Slova (J 14,26) a v jistém smyslu nahradit Kristovu nepřítomnost v těle (J 14,16). Každá teologie Ducha, která pozapomíná na Krista není věrná novozákonnímu učení, ten kdo křtí Duchem své učedníky je přece sám Ježíš (Lk 3,16). 

    A teď k mé osobní zkušenosti křtu v Duchu. Jako velmi mladý kluk jsem u svých rodičů pozoroval jakousi zvláštní osobní zkušenost s Bohem, která je velice proměnila. Jejich uctívání Boha bylo nakažlivé a autentické. Pamatuji si, že se o křtu v Duchu zmiňovali a také hovořili o modlitbě v jazycích. Tento dar mne velice zajímal. Rozhodl jsem se za něj modlit a při jedné dlouhé cestě na kole jsem najednou pociťoval velikou radost a z úst mi začaly tryskat slova, která jsem nikdy neslyšel. Nenadálý proud radosti a vděčnosti spojený s tímto novým jazykem vystřelil mé ruce k obloze, abych vzdával chválu Bohu. Dar modlit se v jazycích mi zůstal, a to i přes to, že jsem se později Bohu velice vzdálil. Když jsem se po dlouhých letech vrátil zlomený zpět k Bohu, byl ke mne velice milostivý. Později, na jednom setkání před evangelizací se dar mluvení jazyky ještě prohloubil a v některých dalších situacích jsem zažíval velice nadpřirozený pokoj a radost od Boha, podobný zkušenosti na kole v mém mládí. Má první zkušenost s Duchem svatým, obdobně jak to Písmo ukazuje, byla mocná, autentická, měla konkrétní projev, když jsem začal mluvit jazyky a měla na můj život s Bohem docela zásadní vliv, prožíval jsem radost a vyjadřoval svou vděčnost. Tento křest však nezabránil tomu, abych se Bohu později vzdálil. Jak jsem již vysvětloval výše, účelem křtu v Duchu není neschopnost dále hřešit. 

    Uvědomuji si, že potřebujeme nejen druhou zkušenost, ale také naplnění Duchem opakovaně, především v klíčových momentech (16). Rovněž při pohledu na mé děti nebo děti rodin, které chodí do našeho společenství, toužím po čerstvém setkání s Duchem a také zasvěcení pro službu. Toto bylo častým tématem našich modliteb i dříve, ale nyní je to intenzivnější. Stejnou potřebu má i naše církev jako celek. Modlím se za to, abychom toto čerstvé vylití zažili. Co se týká projevů, obzvláště tedy mluvení jazyky, dospěl jsem k závěru, že se jedná o velice častý průvodní znak křtu, nicméně nemohu tvrdit, že je tomu tak vždy. Budu brát zřetel i na jiné průvodní znaky, třeba prorockou promluvu vyjádřenou například Duchem vypůsobeným oslavováním Boha.

(1) K podobným závěrům dochází autor naší učebnice Stanley M. Horton (Horton, 1976) 

(2) Například kniha Rút, či Leviticus, nebo kniha Ester 

(3) V knize proroka Ezechiele je ruka Hospodinova analogickým označením Ducha svatého

(4) Takto například James M. Hamilton jr. (Hamilton, 2006) 

(5) K těmto závěrům dochází Stanley M. Horton (Horton, 1976 str. 102) 

(6) Tento důraz byl běžný zejména v počátcích 20.století. 

(7) Zejména Skutky kapitola 2,8,10 a 19 

(8) Křest Duchem u apoštola Pavla Skutky kapitola 9 

(9) Ačkoli Písmo nenaznačuje úplné posvěcení jako účel křtu v Duchu, nesmíme zapomínat, že Duchem pokřtění lidé mají výraznější citlivost a odpor k hříchu. (Např. Sk 5,3) 

(10) Misie je vlastně následování Božích zájmů a Jeho aktivní práce (Keller, 2012)

(11) Příkladem je proměna učedníka Petra, který se po Ježíšově vzkříšení vrací k rybářské práci (J 21,3). Zkušenost o letnicích jej poté proměňuje k radostné službě.

(12) Ale také John Bevere ve své knize o Duchu svatém (Bevere, 2015) 

(13) Horton po svém krátkém rozboru gramatiky upravuje Pavlovu otázku ohledně mluvení v jazycích takto: „Mluví všichni neustále v jazycích?“, což znamená: „Mají všichni službu mluvení jazyky pro Církev?“ (Horton, 1976 str. 189) 

(14) V této širší terminologii zahrnující například i oslavování Boha 

(15) K závěru, že výsledkem naplnění Duchem je inspirovaná promluva dochází například W. Nunnally v učebnici ke Skutkům apoštolským (Nunnally, 2009 str. 96)

(16) D.A. Carson se vyjadřuje: „ačkoli nenacházím žádnou biblickou podporu pro teologii druhého požehnání, nacházím podporu pro teologii druhého, třetího, čtvrtého, nebo pátého požehnání“ (Carson, 1987 str. 160)

Carson, D.A. 1987. Showing the Spirit: a theological exposition of 1 Corinthians 12–14. Grand Rapids : autor neznámý, 1987. 

Bevere, J. 2015. Duch svatý, seznámení. Prešov : Syloam, 2015. ISBN 978-80- 89414-46-8. 

Hamilton, J. M. 2006. God's Indwelling Presence: The Holy Spirit in the Old and New Testaments. Nashville, TN : B&H Publishing Group, 2006. ISBN 978-0- 8054-4383-7. 

Horton, S. M. 1976. What The Bible Says About The Holy Spirit. Spriengfield, MI : Gospel Publishing House, 1976. ISBN 0-88243-647-3. 

Keller, T. 2012. Center church: doing balanced, gospel-centered ministry in your city. Grand Rapids, MI : Zondervan, 2012. ISBN 13978-0310494188. 

Nunnally, W. 2009. Skutky apoštolů, samostatná učebnice. [překl.] František Pala. 1. české vydání. místo neznámé : Global university, 2009. str. 386.